Duben 2010

Pláču...

28. dubna 2010 v 11:00
Ano, mluvím k tobě. Kvůli tobě se teď cítím jako zrádce. Já vím, že si nemám co vyčítat, ale přesto na mě padá podivná tíseň, ani netuším, proč. Možná, protože mi na tobě záleží, protože jsem nechtěla, abys zmizel z mého života a zanechal za sebou jenom bolest a obrovskou díru v srdci. Ale bylo to sobecké, držet tě několik měsíců v plané naději, přestože jsem věděla, že tvoje šance jsou mizivé. Jenže vždy nebyly. Naděje byla. Já tě milovala, když tě ostatní odsuzovali a mám tě ráda i nyní, jen se už navždy budeš muset spokojit s druhým místem. Doufala jsem, že dáš najevo své city, jenže tvá odvaha byla najednou tatam. A pak přišel on. Jeho pohled na mě byl tolik odlišný od tvého...On se na mě díval s úctou a láskou, zatímco u tebe jsem si nebyla jistá, jestli tě zajímám já, a nebo Já. A já plakala, plakala jsem, protože jsem ho chtěla odmítnout kvůli tobě. Protože jsem se zamilovala do jeho dvorských způsobů, milých lichotek, zářících očí a v neposlední řadě do jeho vůně. A přesto jsem se ho chtěla zříct. Jenže ty ses neodhodlal k činu a hranice mezi mnou a jím se ztenčovala každým dnem. Pak jsi mi ublížil. Řekls něco, co mělo zůstat skryto ve tvých fantaziích, ale rozhodně mi to nemělo být odhaleno. A tehdy jsem se rozhodla. Chceš vědět, jak jsem se cítila? Plakala jsem. Rvalo mi to srdce. Ale musím ti říct, že jeho miluji, a tak to zůstane. Ale jsou věci, které mi on dát nemůže. Ty jsi vždy byl druhou částí mého já a navždy budeš. Nikdy nemůžeš pro mě znamenat to, co on. Ale on nikdy nebude totéž, co ty. Buď mi přítelem v temnotě i světle, bolesti i radosti. Láska jednou vychladne, ale přátelství je věčné. Buď mi přítelem a já ti přísahám, že na tebe nikdy nezapomenu, že pro tebe vždy budu mít místo. A ještě jednu věc ti musím říci. Neměl jsi mi posílat takovou píseň. Plakala jsem, když jsem ji slyšela. A pláču i teď, když píšu tyto řádky. Jestli je tvá bolest tak velká jako moje, omlouvám se ti. Omlouvám se ti za všechno zlé, čeho jsem se na tobě dopustila. Vím, že nikdy nebudeš tenhle dopis číst, protože neznáš můj blog a svět madame Lei, ale věř mi: madame Lei, požíračka duší, právě pohltila svou vlastní...je mi to líto.

Rakovina duše

23. dubna 2010 v 10:13 | madame Lei
Umírám
s životem na rtech
kapkou krve
kterou jsem ti chtěla dát.
Usmívám se
a tisknu v ruce
hrst vydraného peří
z vlastních perutí.
Pláču
s ledovým klidem
slzy hříšných
kteří chtěli konat dobro.
Objímám
záři tvých očí
upřených vroucně
na moje zemřelé tělo.
Loučím se
s teplem tvého srdce
horečně tlukoucím
pro záchranu jedné víly.
Umírám
na rakovinu duše
na nemoc
všech osudně chybujících.
Umírám...

Výlev na entou...

21. dubna 2010 v 10:17 | madame Lei
Zdravím všechny, které ještě baví číst moje bláboly...:D Dlouho jsem nic nenapsala, možná, že někteří z vás ani neví, co právě dělám, co se děje kolem mě, jak se právě cítím...a tomu je konec! Právě jsem se rozhodla, podělit se s vámi o své dojmy. Takže. Mám se skvěle, děkuji za optání. Leč musím konstatovat, že moje mozková činnost je dosti pofidérní(jako by to tak snad nebylo již dlouhé roky,žeano...)No posuďte sami...jsem na tom tak zle, že se pravidelně opíjím hektolitry zeleného čaje(takže nezaručuji, že jsem právě zcela při smyslech), poté nemůžu spát, protože můj rozbouřený mozek odmítá spolupracovat(pravda, není to asi jenom tím čajem...), denně se věnuji zpěvu karaoke, ovšem pouze a jedině vadných písní s tesknou, melancholickou náladou, která se táhne jako nit, která občas omotává mojí duši. Ale abych vás vyvedla z omylu, jsem šťastná. Poté, co jsem si ujasnila, kdo je kdo, je všechno mnohem lepší. Pravda, připadám si trochu provinile, že jsem tři měsíce předstírala, že je pro mě někdo nejdůležitější na světě, ale na druhou stranu...ten, kdo se skutečně může pyšnit tímto statutem-mnou uděleným, si ho právoplatně zaslouží a na tom nehodlám nic měnit. Ale taky je pravda, že Tendruhý je pro mě jeden z nejdůležitějších lidí na této i jiné planetě. Vždycky bude. Ale vždycky bude jen Tendruhý. Je mi líto, jestli si myslel něco jiného, ale bohužel, je to prostě jenom kamarád. Ale nejlepší. To není málo. A mimochodem, myslíte si, že mi ten monitor září před očima a klepe se proto, že s ním něco je, a nebo jsem sjetá??? A proč mám pořád pocit, že mě někdo hodlá zabít??? jsem paranoická, nebo co? Asi jsem se už definitivně zbláznila. Ale co...Šílenci jednou ovládnou svět XXDD Tak se mějte a BUĎTE HODNÍ NA ZVÍŘÁTKA A NEJEZTE KLOKANY JAKO MŮJ BRATR(SNAD MU BŮH ODPUSTÍ) A HLAVNĚ SI JDĚTE ZA TÍM, CO CHCETE NEJVÍC ZE VŠEHO.PROTOŽE I KDYŽ TO TAK NEVYPADÁ, OBČAS SE ŠTĚSTÍ UKÁŽE...XXXDDD

Trhněte si!!!

7. dubna 2010 v 12:29 | Kdo by to byl, do háje?!
Ehm. Ehm. Ehm. Nechci vás zatěžovat svou maličkostí...ale stejně budu, chachá! Takže stručně: nejspíš tu teď bude podobných výlevů hodně, protože...protože prostě proto a co je vám do toho??? :) Jenom jsem chtěla strašně poděkovat celýmu světu, že mi umožňuje mojí prachsprostou existenci a že mě zatím nikdo nezavraždil(i když se o to mnozí snaží, nebudeme jmenovat). Dál chci poděkovat všem, kdo čtou tyhle bláboly a tolerujou mi moje častý výpadky myšlení. A děkuju i těm, který o tomhle blogu nemaj ani páru(naštěstí) a kteří mi denně dokazují, že i když je všechno na hovno, vždycky se najde něco, co stojí za to...třeba lízátko, nebo úsměv babky na zastávce...ano přátelé, všímám si detailů...a na velký věci kašlu. Kašlu na všechno a na všechny. Je mi to úplně putna a nehodlám na tom nic měnit. Tak Tečka. To jsem vám chtěla sdělit. Těšilo mě. Nashle.