Březen 2010

Jděte všichni do hajzlu, debilové...

31. března 2010 v 10:06 | Kdo by to asi byl, Obama to není...
Takže. Nemám nejmenší chuť se s nikým zabejvat. Ale budu. Protože tohle už přestává všechno. Když se mi bratr směje, že miluju toho a toho, tak to přežiju. Dokonce i za předpokladu, že to není pravda. Když se mi kamarádka směje a ukazuje na mě slizácký gesta na plese přes rameno, s tím se taky vyrovnám. Dokonce ani nezavraždím rodiče, když se rozplývají nad tím, jak jsou ty první lásky roztomilý...Ale rozhodně nepřežiju, když si nějaký dvě blbky usmyslej, že se mi sakra budou plíst do života, tahat ze mě informace o mým soukromým životě a já že jim to jako všechno hezky vyklopim, tak se šeredně pletou. Tak zaprvé, to, co mezi mnou a tou druhou osobou je a nebo není, je jen a jen naše věc. Vzhledem k tomu, že oba se odmítáme vyjádřit, tak asi nic říct nechceme. Logika, ne? Zadruhé, říct mi, že pro toho, koho mám ráda jsem nadstandart a je mě pro něj škoda, protože jsem zbytečně moc hezká, je taky docela sviňárna, nemyslíte? Jednak s tím tvrzením naprosto nesouhlasím, jednak mi na tomhle nikdy nezáleželo. Troufám si tvrdit, že ta dotyčná osoba má víc rozumu než všechny ty kravky dohromady. Zatřetí, nadávat někomu proto, že není komerční kretén jako většina populace, má svůj názor a vkus a nebojí se ho projevit, je debilní taky. Co kurva všichni maj proti metalistům a šermířům??? A proč mě někdo nadává do emařů, když o stylech jako je emo, gothic a metal ví naprostý hovno? a co je komu do toho? Já taky nešikanuju hopery, protože se mi nelíběj tácky a nepošklebuju se diskantům, i když jsou směšný a všichni to vědí. když jim prostě všechno na mě a mejch kamarádech a blízkejch tolik vadí, proč se prostě nemůžou tvářit, jakože neexistuju? Oni pro mě přestali existovat. Je mi jedno, co děláte. Je mi jedno, kdo jste. Dokonce je mi i jedno, jakýho jste vyznání, jakou máte barvu, co posloucháte, jestli jste teplý, nebo zoofilové, jestli posloucháte dechovku, jestli trpíte samomluvou, to všechno je mi naprosto fuk. tak proč nemůžete přistupovat stejně vy ke mě? Proč nemůžeme bejt, když už ne kamarádi, tak alespoń tolerantní? takže vám radím, buď se nebudete chovat jako imbecilové, nebo odprejskněte, všichni! Já ve svým životě nikoho jako vy nepotřebuju. Tak si to uvědomte. A neserte mě. Toť vše, co jsem vám chtěla zhruba sdělit. dík za pozornost, miluju vás...

Takže...

17. března 2010 v 10:17 | Kdo by asi tak mohl bejt autor???
Takže...
kde mám začít??? Za poslední dobu jsem napsala velký houby. Pardon. Ale jinak to prostě nešlo. možná si jenom hledám výmluvy, ale prostě je tolik důvodů, proč se na všechno vykašlat a prostě všechno ignorovat...Mám depku, přátelé. A tentokrát ne kvůli tomu, že bych se přílišně nimrala ve svý hlavě. Ne. Tentokrát je to vina někoho jinýho. Ten dotyčný, říkejme mu třeba "pan Někdo," mě bohužel donutil porušit všechny zásady, přísahy, rozhořčená prohlášení a jiné zoufalé výkřiky. Nejdřív měl tu drzost, prostě se jen tak objevit a kdovíproč bejt nesympatickej všem okolo mě. Tím ve mě vyvolal zvědavost, jestli je to tak špatný, jak se všichni tvářej. Protože mám o všech (zezačátku) dobrý mínění, nevěřila jsem tomu. Naprosto neprozřetelně jsem se s "panem Někým" dala do řeči. A to byla chyba. Zjistila jsem, že to, co všichni říkaj, má toho tolik společnýho s pravdou jako banánová slupka a převaděč spojitosti. Jenomže to by nebylo to nejhorší. Ta osoba si totiž dovolila použít na mě trik, kterej zabere prostě VŽDYCKY. Nemusí to bejt nic světobornýho, ale stačí to na to, abych s někým začala sympatizovat. Prostě se stačí chovat dostatečně rytířsky a už jsme kamarádi. No. Ale abych neodbíhala. Při příštím setkání se ukázalo, že toho máme dost společnýho. Oblíbenou hudbu, barvu(jaká to asi bude???), názory...nechápu, jak si to někdo může dovolit?!! Zase patřičná dávka gentlemanskosti(hrozné to slovo) a už to stačí na to, abych byla donucena přemýšlet. Přemýšlet, JAK SE TO SAKRA VŮBEC MOHLO STÁT A JAK JE MOŽNÝ, ŽE NEZABÍRAJ ŽÁDNÝ MÝ OBRANNÝ TRIKY A JAK TO, ŽE JE ANI NEMÁM CHUŤ POUŽÍT?????!!!!!!!! Pak přišla další věc. Vymoženost jménem Facebook. A tím to celý nabralo jinej směr, rychlost a úroveň. Už jsem se ani nemohla přihlásit, abych nebyla zasypaná zprávama. a nejhorší na tom všem bylo, ŽE MI TO VŮBEC NEVADILO!!! Posléze jsem zjistila, že krátký rozhovory typu: "Jak se máš?" "Dobře." "Hm.", se přehouply do tříhodinovejch filozofickejch debat. A tím pádem se ukázalo, že toho máme společnýho mnohem víc, než by se zdálo. Vlastně jsem nikdy v životě nepotkala nikoho, kdo by se mi v jisté oblasti(definovatelné ve zkratce jako černá duše, zničená nepochopením okolí) tolik podobal. Nikdy jsem takový věci nikomu neřekla, až teď o tom dokážu mluvit. Až nakonec (málem) došlo k tomu,že jsme se sešli, zatáhli akci, na kterou jsme oba POVINNĚ měli jít a šli...nevím, kam bysme šli, ale určitě by to mělo dost fatální následky. jenom shoda nhod tomu zabránila. Škoda. JÁ JSEM ŘEKLA ŠKODA!!!! VIDÍTE, CO TO SE MNOU UDĚLALO??? A ZA TO MŮŽE ON, JENOM ON!!!!! *ZÁCHVAT AGRESE* Fajn, takže teď to víte. Všechno. Skoro. Víc neřeknu. Nikdy. Ani pod pohrůžkou smrti. Protože toho je víc. Mnohem. Ale co je podstatný, nikdy, nikdy nechtějte dopadnout jako já. Protože je to jeho chyba a já nechápu, jak k tomu mohlo dojít. ne, že bych se snad zlobila, v týhle fázi už je to beztak jedno, ale jestli se to zvrtne ještě víc, tak už se můžu jít zahrabat. Tohle je totiž naprosto proti pravidlům a mejm zásadám. Úspěšně jsem se tomuhle bránila...víc, než dva roky. A celý snažení už šlo do háje. A nejhorší ze všeho na tom je, že nedokážu už myslet na nic jinýho. Celej můj život se momentálně zkládá z čekání na další zprávu, sáhodlouhejch rozhovorů a prázdnýho prostoru mezi nima. Asi jsem vážně závislá. Na někom, kdo to musí určitě tušit, ale sám je na tom(nejspíš, alespoń doufám) podobně. Neberte si to osobně, ale momontálně je to jediná osoba, kterou potřebuju. Na který záleží všechno. Doufám, že jí to dojde. Možná už i došlo. V každým případě...JE TO JENOM TVOJE VINA, ABYS VĚDĚL, JENOM TVOJE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Uff, ještě štěstí, že si tohle nikdy nepřečte. No, tak to by mohlo stačit jako důkaz toho, že jsem se definitivně zbláznila a že mi, stručně řečeno, jeblo...adios, milášci!