Naposledy, ze záhrobí

19. května 2010 v 10:21 | bezejmenná
Ze záhrobí k vám ještě jednou promlouvám. Naposledy, a také se tím definitivně loučím s tímto blogem. A tak vám jen chci slavnostně oznámit, že se setkáme na adrese:

www.ancient-tomorrows.blogspot.com . Tímto opouštím blog.cz a doufám, že se mi tam bude dařit lépe. Sbohem. Byli jste fajn...:)
 

JÁ KONČÍM, VÁŽENÍ...

12. května 2010 v 11:15 | naposledy Madame Lei
Tak. A je to tady. Slavnostně vám oznamuji, že tento blog končí. Teď hned, s konečnou platností. Proč? Protože už ho nepotřebuji. Protože všechny cíle, s kterými jsem ho zakládala, jsou minulost. Když jsem začínala, byla jsem ujetý kawaiifil, bez manga komixů jsem nemohla žít a topila jsem se v depresích. s tím je konec. Všichni se měníme a já jsem svou změnu prodělala právě teď. Je to trochu jako metamorfoza, jako vyletět z kukly ven na svět. Vlastně to začalo už někdy v září. Stačila jen jedna náhoda, jedno setkání, pár nových přátel, jediná věta. A všechno bylo jinak. Nemůžu zůstat tady, protože už nejsem Madame Lei, nemůžu se schovávat za starou identitu. Nicméně děkuji všem, kdo tyhle bláboly četli a občas přispěli komentářem. Díky. Vážně jste mi pomohli. A teď už mi nezbývá, než říci sbohem. A říct, že toto není konec, ale nový začátek. Ale už na jiné adrese: ancienthearth.blog.cz . Tam mě najdete. Ale už budu jiná. Těšte se, za pár týdnů se vše rozjede. Do té doby...adios, amigos!!! :D

Pláču...

28. dubna 2010 v 11:00
Ano, mluvím k tobě. Kvůli tobě se teď cítím jako zrádce. Já vím, že si nemám co vyčítat, ale přesto na mě padá podivná tíseň, ani netuším, proč. Možná, protože mi na tobě záleží, protože jsem nechtěla, abys zmizel z mého života a zanechal za sebou jenom bolest a obrovskou díru v srdci. Ale bylo to sobecké, držet tě několik měsíců v plané naději, přestože jsem věděla, že tvoje šance jsou mizivé. Jenže vždy nebyly. Naděje byla. Já tě milovala, když tě ostatní odsuzovali a mám tě ráda i nyní, jen se už navždy budeš muset spokojit s druhým místem. Doufala jsem, že dáš najevo své city, jenže tvá odvaha byla najednou tatam. A pak přišel on. Jeho pohled na mě byl tolik odlišný od tvého...On se na mě díval s úctou a láskou, zatímco u tebe jsem si nebyla jistá, jestli tě zajímám já, a nebo Já. A já plakala, plakala jsem, protože jsem ho chtěla odmítnout kvůli tobě. Protože jsem se zamilovala do jeho dvorských způsobů, milých lichotek, zářících očí a v neposlední řadě do jeho vůně. A přesto jsem se ho chtěla zříct. Jenže ty ses neodhodlal k činu a hranice mezi mnou a jím se ztenčovala každým dnem. Pak jsi mi ublížil. Řekls něco, co mělo zůstat skryto ve tvých fantaziích, ale rozhodně mi to nemělo být odhaleno. A tehdy jsem se rozhodla. Chceš vědět, jak jsem se cítila? Plakala jsem. Rvalo mi to srdce. Ale musím ti říct, že jeho miluji, a tak to zůstane. Ale jsou věci, které mi on dát nemůže. Ty jsi vždy byl druhou částí mého já a navždy budeš. Nikdy nemůžeš pro mě znamenat to, co on. Ale on nikdy nebude totéž, co ty. Buď mi přítelem v temnotě i světle, bolesti i radosti. Láska jednou vychladne, ale přátelství je věčné. Buď mi přítelem a já ti přísahám, že na tebe nikdy nezapomenu, že pro tebe vždy budu mít místo. A ještě jednu věc ti musím říci. Neměl jsi mi posílat takovou píseň. Plakala jsem, když jsem ji slyšela. A pláču i teď, když píšu tyto řádky. Jestli je tvá bolest tak velká jako moje, omlouvám se ti. Omlouvám se ti za všechno zlé, čeho jsem se na tobě dopustila. Vím, že nikdy nebudeš tenhle dopis číst, protože neznáš můj blog a svět madame Lei, ale věř mi: madame Lei, požíračka duší, právě pohltila svou vlastní...je mi to líto.
 


Rakovina duše

23. dubna 2010 v 10:13 | madame Lei
Umírám
s životem na rtech
kapkou krve
kterou jsem ti chtěla dát.
Usmívám se
a tisknu v ruce
hrst vydraného peří
z vlastních perutí.
Pláču
s ledovým klidem
slzy hříšných
kteří chtěli konat dobro.
Objímám
záři tvých očí
upřených vroucně
na moje zemřelé tělo.
Loučím se
s teplem tvého srdce
horečně tlukoucím
pro záchranu jedné víly.
Umírám
na rakovinu duše
na nemoc
všech osudně chybujících.
Umírám...

Výlev na entou...

21. dubna 2010 v 10:17 | madame Lei
Zdravím všechny, které ještě baví číst moje bláboly...:D Dlouho jsem nic nenapsala, možná, že někteří z vás ani neví, co právě dělám, co se děje kolem mě, jak se právě cítím...a tomu je konec! Právě jsem se rozhodla, podělit se s vámi o své dojmy. Takže. Mám se skvěle, děkuji za optání. Leč musím konstatovat, že moje mozková činnost je dosti pofidérní(jako by to tak snad nebylo již dlouhé roky,žeano...)No posuďte sami...jsem na tom tak zle, že se pravidelně opíjím hektolitry zeleného čaje(takže nezaručuji, že jsem právě zcela při smyslech), poté nemůžu spát, protože můj rozbouřený mozek odmítá spolupracovat(pravda, není to asi jenom tím čajem...), denně se věnuji zpěvu karaoke, ovšem pouze a jedině vadných písní s tesknou, melancholickou náladou, která se táhne jako nit, která občas omotává mojí duši. Ale abych vás vyvedla z omylu, jsem šťastná. Poté, co jsem si ujasnila, kdo je kdo, je všechno mnohem lepší. Pravda, připadám si trochu provinile, že jsem tři měsíce předstírala, že je pro mě někdo nejdůležitější na světě, ale na druhou stranu...ten, kdo se skutečně může pyšnit tímto statutem-mnou uděleným, si ho právoplatně zaslouží a na tom nehodlám nic měnit. Ale taky je pravda, že Tendruhý je pro mě jeden z nejdůležitějších lidí na této i jiné planetě. Vždycky bude. Ale vždycky bude jen Tendruhý. Je mi líto, jestli si myslel něco jiného, ale bohužel, je to prostě jenom kamarád. Ale nejlepší. To není málo. A mimochodem, myslíte si, že mi ten monitor září před očima a klepe se proto, že s ním něco je, a nebo jsem sjetá??? A proč mám pořád pocit, že mě někdo hodlá zabít??? jsem paranoická, nebo co? Asi jsem se už definitivně zbláznila. Ale co...Šílenci jednou ovládnou svět XXDD Tak se mějte a BUĎTE HODNÍ NA ZVÍŘÁTKA A NEJEZTE KLOKANY JAKO MŮJ BRATR(SNAD MU BŮH ODPUSTÍ) A HLAVNĚ SI JDĚTE ZA TÍM, CO CHCETE NEJVÍC ZE VŠEHO.PROTOŽE I KDYŽ TO TAK NEVYPADÁ, OBČAS SE ŠTĚSTÍ UKÁŽE...XXXDDD

Trhněte si!!!

7. dubna 2010 v 12:29 | Kdo by to byl, do háje?!
Ehm. Ehm. Ehm. Nechci vás zatěžovat svou maličkostí...ale stejně budu, chachá! Takže stručně: nejspíš tu teď bude podobných výlevů hodně, protože...protože prostě proto a co je vám do toho??? :) Jenom jsem chtěla strašně poděkovat celýmu světu, že mi umožňuje mojí prachsprostou existenci a že mě zatím nikdo nezavraždil(i když se o to mnozí snaží, nebudeme jmenovat). Dál chci poděkovat všem, kdo čtou tyhle bláboly a tolerujou mi moje častý výpadky myšlení. A děkuju i těm, který o tomhle blogu nemaj ani páru(naštěstí) a kteří mi denně dokazují, že i když je všechno na hovno, vždycky se najde něco, co stojí za to...třeba lízátko, nebo úsměv babky na zastávce...ano přátelé, všímám si detailů...a na velký věci kašlu. Kašlu na všechno a na všechny. Je mi to úplně putna a nehodlám na tom nic měnit. Tak Tečka. To jsem vám chtěla sdělit. Těšilo mě. Nashle.

Jděte všichni do hajzlu, debilové...

31. března 2010 v 10:06 | Kdo by to asi byl, Obama to není...
Takže. Nemám nejmenší chuť se s nikým zabejvat. Ale budu. Protože tohle už přestává všechno. Když se mi bratr směje, že miluju toho a toho, tak to přežiju. Dokonce i za předpokladu, že to není pravda. Když se mi kamarádka směje a ukazuje na mě slizácký gesta na plese přes rameno, s tím se taky vyrovnám. Dokonce ani nezavraždím rodiče, když se rozplývají nad tím, jak jsou ty první lásky roztomilý...Ale rozhodně nepřežiju, když si nějaký dvě blbky usmyslej, že se mi sakra budou plíst do života, tahat ze mě informace o mým soukromým životě a já že jim to jako všechno hezky vyklopim, tak se šeredně pletou. Tak zaprvé, to, co mezi mnou a tou druhou osobou je a nebo není, je jen a jen naše věc. Vzhledem k tomu, že oba se odmítáme vyjádřit, tak asi nic říct nechceme. Logika, ne? Zadruhé, říct mi, že pro toho, koho mám ráda jsem nadstandart a je mě pro něj škoda, protože jsem zbytečně moc hezká, je taky docela sviňárna, nemyslíte? Jednak s tím tvrzením naprosto nesouhlasím, jednak mi na tomhle nikdy nezáleželo. Troufám si tvrdit, že ta dotyčná osoba má víc rozumu než všechny ty kravky dohromady. Zatřetí, nadávat někomu proto, že není komerční kretén jako většina populace, má svůj názor a vkus a nebojí se ho projevit, je debilní taky. Co kurva všichni maj proti metalistům a šermířům??? A proč mě někdo nadává do emařů, když o stylech jako je emo, gothic a metal ví naprostý hovno? a co je komu do toho? Já taky nešikanuju hopery, protože se mi nelíběj tácky a nepošklebuju se diskantům, i když jsou směšný a všichni to vědí. když jim prostě všechno na mě a mejch kamarádech a blízkejch tolik vadí, proč se prostě nemůžou tvářit, jakože neexistuju? Oni pro mě přestali existovat. Je mi jedno, co děláte. Je mi jedno, kdo jste. Dokonce je mi i jedno, jakýho jste vyznání, jakou máte barvu, co posloucháte, jestli jste teplý, nebo zoofilové, jestli posloucháte dechovku, jestli trpíte samomluvou, to všechno je mi naprosto fuk. tak proč nemůžete přistupovat stejně vy ke mě? Proč nemůžeme bejt, když už ne kamarádi, tak alespoń tolerantní? takže vám radím, buď se nebudete chovat jako imbecilové, nebo odprejskněte, všichni! Já ve svým životě nikoho jako vy nepotřebuju. Tak si to uvědomte. A neserte mě. Toť vše, co jsem vám chtěla zhruba sdělit. dík za pozornost, miluju vás...

Takže...

17. března 2010 v 10:17 | Kdo by asi tak mohl bejt autor???
Takže...
kde mám začít??? Za poslední dobu jsem napsala velký houby. Pardon. Ale jinak to prostě nešlo. možná si jenom hledám výmluvy, ale prostě je tolik důvodů, proč se na všechno vykašlat a prostě všechno ignorovat...Mám depku, přátelé. A tentokrát ne kvůli tomu, že bych se přílišně nimrala ve svý hlavě. Ne. Tentokrát je to vina někoho jinýho. Ten dotyčný, říkejme mu třeba "pan Někdo," mě bohužel donutil porušit všechny zásady, přísahy, rozhořčená prohlášení a jiné zoufalé výkřiky. Nejdřív měl tu drzost, prostě se jen tak objevit a kdovíproč bejt nesympatickej všem okolo mě. Tím ve mě vyvolal zvědavost, jestli je to tak špatný, jak se všichni tvářej. Protože mám o všech (zezačátku) dobrý mínění, nevěřila jsem tomu. Naprosto neprozřetelně jsem se s "panem Někým" dala do řeči. A to byla chyba. Zjistila jsem, že to, co všichni říkaj, má toho tolik společnýho s pravdou jako banánová slupka a převaděč spojitosti. Jenomže to by nebylo to nejhorší. Ta osoba si totiž dovolila použít na mě trik, kterej zabere prostě VŽDYCKY. Nemusí to bejt nic světobornýho, ale stačí to na to, abych s někým začala sympatizovat. Prostě se stačí chovat dostatečně rytířsky a už jsme kamarádi. No. Ale abych neodbíhala. Při příštím setkání se ukázalo, že toho máme dost společnýho. Oblíbenou hudbu, barvu(jaká to asi bude???), názory...nechápu, jak si to někdo může dovolit?!! Zase patřičná dávka gentlemanskosti(hrozné to slovo) a už to stačí na to, abych byla donucena přemýšlet. Přemýšlet, JAK SE TO SAKRA VŮBEC MOHLO STÁT A JAK JE MOŽNÝ, ŽE NEZABÍRAJ ŽÁDNÝ MÝ OBRANNÝ TRIKY A JAK TO, ŽE JE ANI NEMÁM CHUŤ POUŽÍT?????!!!!!!!! Pak přišla další věc. Vymoženost jménem Facebook. A tím to celý nabralo jinej směr, rychlost a úroveň. Už jsem se ani nemohla přihlásit, abych nebyla zasypaná zprávama. a nejhorší na tom všem bylo, ŽE MI TO VŮBEC NEVADILO!!! Posléze jsem zjistila, že krátký rozhovory typu: "Jak se máš?" "Dobře." "Hm.", se přehouply do tříhodinovejch filozofickejch debat. A tím pádem se ukázalo, že toho máme společnýho mnohem víc, než by se zdálo. Vlastně jsem nikdy v životě nepotkala nikoho, kdo by se mi v jisté oblasti(definovatelné ve zkratce jako černá duše, zničená nepochopením okolí) tolik podobal. Nikdy jsem takový věci nikomu neřekla, až teď o tom dokážu mluvit. Až nakonec (málem) došlo k tomu,že jsme se sešli, zatáhli akci, na kterou jsme oba POVINNĚ měli jít a šli...nevím, kam bysme šli, ale určitě by to mělo dost fatální následky. jenom shoda nhod tomu zabránila. Škoda. JÁ JSEM ŘEKLA ŠKODA!!!! VIDÍTE, CO TO SE MNOU UDĚLALO??? A ZA TO MŮŽE ON, JENOM ON!!!!! *ZÁCHVAT AGRESE* Fajn, takže teď to víte. Všechno. Skoro. Víc neřeknu. Nikdy. Ani pod pohrůžkou smrti. Protože toho je víc. Mnohem. Ale co je podstatný, nikdy, nikdy nechtějte dopadnout jako já. Protože je to jeho chyba a já nechápu, jak k tomu mohlo dojít. ne, že bych se snad zlobila, v týhle fázi už je to beztak jedno, ale jestli se to zvrtne ještě víc, tak už se můžu jít zahrabat. Tohle je totiž naprosto proti pravidlům a mejm zásadám. Úspěšně jsem se tomuhle bránila...víc, než dva roky. A celý snažení už šlo do háje. A nejhorší ze všeho na tom je, že nedokážu už myslet na nic jinýho. Celej můj život se momentálně zkládá z čekání na další zprávu, sáhodlouhejch rozhovorů a prázdnýho prostoru mezi nima. Asi jsem vážně závislá. Na někom, kdo to musí určitě tušit, ale sám je na tom(nejspíš, alespoń doufám) podobně. Neberte si to osobně, ale momontálně je to jediná osoba, kterou potřebuju. Na který záleží všechno. Doufám, že jí to dojde. Možná už i došlo. V každým případě...JE TO JENOM TVOJE VINA, ABYS VĚDĚL, JENOM TVOJE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Uff, ještě štěstí, že si tohle nikdy nepřečte. No, tak to by mohlo stačit jako důkaz toho, že jsem se definitivně zbláznila a že mi, stručně řečeno, jeblo...adios, milášci!

Flákám se...

24. února 2010 v 8:24 | Madame Lei
Ano přátelé, flákám se. Upřímně, vůbec se mi nechce cokoliv psát, cokoliv dělat, nechce se mi už vůbec nic(ledaže byste snad měli volné místo v transportním voze na Mars). Projíždím cizí blogy, píšu komentáře, ale na svůj blog kašlu. A je mi to fuk, protože ty bláboly beztak nikdo nečte(pokud jsem někoho urazila, nechť neváhá a v příslušné kolonce "komentáře" očistí své jméno) Ani nemám, co bych sem nahrála. Ne, že bych nic netvořila, ale nic z toho není tak nějak zveřejnitelné. V poslední době je veškerá moje tvorba orientovaná jen jedním směrem-věřte mi, vy to nechcete vědět. Je to totiž směr velmi nelogický, nevysvětlitelný a nepřirozený. Jsem magor, vážení. A nestydím se za to. Možná, někdy, až všichni zapomenou, nahraju sem všechny ty věci. Ale mezitím možná zapomenu já. Já ale nechci zapomenout, vzpomínky jsou ale stále vybledlejší, začíná mi dělat problém vybavit si slova, tváře, cokoliv. Zůstává mi jenom díra v myšlení, v srdci. To místo tam pořád je a bude tam čekat. I když vím, že nejspíš navždycky. Pokud jste došli při čtení až sem, jste fakt dobří. Fandím vám. A neberte mě vážně. já se vážně taky neberu...
M.L.

Sníh

27. ledna 2010 v 11:04 | madame Lei |  Povídky
Tak, moje fascinace mrtvolnou zimou pokračuje, a zřejmě mě ještě nějakou dobu nepustí, takže se těšte...:) Mimochodem, můj první pokus o poezii, který zveřejňuju, tak mě nekamenujte..




Sníh,
a najednou tě ztrácím,
odcházíš.
A nevím kam.
Ledové čepičky stromů
se nakláněly
nad našimi hlavami,
pokorně skloněnými
před mlžnými oceány.
Ledy tály,
tep nabíral na rychlosti,
jako náš pád
do jámy lvové.
Díky tobě,
obklopená a semknutá tvým
teplem,
jsem se stala volnou.
A naše vlasy vlály,
ve spirále hříšnosti
a chladu.
otevřely se brány
na svět
pod vodou,
uvězněnou na bodu mrazu.
Jarní tání
a unáší mi kus tebe
a já čekám
a naděje zdechla
a miluju tě.
Čekám.
Vždy budu.
Pro tebe.

Kam dál